Jaký je rozdíl mezi památníkem a pomníkem? To je do jisté míry subjektivní. Každý to cítíme jinak. Někdo má oba pojmy za zaměnitelné, totožné. Wikipedie tvrdí, zkracuji, že pomník je uměleckou připomínkou, že vlastně může být kdekoliv. Zatímco památník je stavba, soubor staveb, s pevným spojením k danému místu. Zjednodušeně. Hodně.
A já tvrdím, že Domažlice jsou městem s největší koncentrací pomníků na hlavu a na metr čtvereční!
Já tvrdím... Na základě čeho? Na základě čistě osobní zkušenosti. Je má zkušenost bohatá? Vlastně ne... Trochu znám střední Čechy, západní, jižní, Vysočinu. Zbytek republiky? No... Tam mám rezervy. Velké. A to si vůbec netroufám přirovnat Domažlice k městům v cizině.
A co že je to za pomníky, které tady předvádím?
Páter Příhoda a MUDr.Steidl... Kdo z Vás o nich kdy slyšel? Já nikdy. Ale ten park v bývalém příkopu je opravdu hezký.
Nebudu předvádět všechny domažlické pomníky. Ono jich je nějak... Moc zkrátka. Tyhle jsem zařadil. Jako nejstarší. A od nej... nej... autorů.
Pomník z roku 1895... Z období prohnilého Rakouska. To je ta Němcová, co položila Karlu Havlíčkovi (Borovskému, ne tomu Karlu Havlíčkovi, co ho A.Babiš prohlašuje za Boha.) trnovou korunu na rakev...
Když byla Němcová úřady "uštvána", vladl František Josef I. Když se odkryla tato pamětní deska, vládl... František Josef I. Ostatně, syn B.Němcové se stal v roce 1896 ředitelem Zemského pomologického ústavu u nás, v Troji, tehdy u Prahy.
Alois Jirásek Vás v Domažlicích asi také nepřekvapí... Pan profesor nemohl za to, co z něj udělal soudruh Nejedlý. On byl romanopisec. Inspirace dějinami u něj byla... Dosti volná, abych se vyjádřil kulantně. A nic proti, on si ve svých románech nehrál na historika, na nositele jediné pravdy. Že podle jeho románů začal někdo učit, v tom byl pan Jirásek nevinně.
Podle písma bych odhadoval, že ta busta je z období diktatury proletariátu, nejspíš normalizace, 70 léta. Nedohledával jsem. Taky teď nepíšu jako historik, ale jako návštěvník města, kde jsem vlastně nebyl 40 let...
Tahle deska je novější... Dohalští byli lidová šlechta, v kraji oblíbená. Podle jednoho výkladu mého dědečka za to naše rodové křestní jméno mohou právě Dohalští.
"Že nedáš synovi jméno Emanuel," děl podnapilý feudál, "vo sud píva!"
"A že dám!" odpověděl taktéž podroušený prapradědek, z zármutku mé praprababičky...
A proto jsem Emanuel, čtvrtý toho jména v řadě... (Podezírám dědu, Emanuela II., že si to vymyslel. On byl taky trochu pábitel... Ve skutečnosti jsem se svým synem našel v našem rodokmenu ještě jednoho Emanuela narozeného 1822. Takže jsme tu tradici ve jméně měli už před památnou sázkou. A já jsem vlastně Emanuel Pátý...
Dosti bylo jednotlivců... Praktický každý z těchto tu má někde svou bustu nebo aspoň desku. A mnozí další. Ale přejdu k hromadným pomníkům, ať se zase někde nerozepíšu o věcech nesouvztažných...
Proč je to Chodsko polonahá? Nebo je to oběť? Nedávno jsem psal o pomníku obětem I.světové války v Merklíně. Nahé chlapisko. Tady zas nahá ženština. Já vůbec nesnižuju velikost obětí jednotlivce a našeho národa v boji proti nacismu.
Ale jakmile začneme přinášet tyto oběti na oltář vlasti... Tak se mi ježí srst z takových klišé, i když žádnou nemám. A tahle socha, ta mi připadá jako takové jedno velké klišé... A to jsem nezkoumal, jakou květinou má sepnutou tu věc kolem pasu. Jistě to nějaký symbolický význam má.
Ale zase, každému se líbí něco, každého něco oslovuje. Tohle taky může někomu připadat jako pomník plně uspokojivé. Zaťatá pravá pěst, otevřená levá dlaň, pohled nad hlavně pušek popravčí čety, nebo snad do nebes? Fabuluju... Nevím.
A opět jeden můj nechtěný autoportrét... Strohý text. Písmo bez jakékoliv grafiky. Nenadchne, neurazí. Dobře, že tenhle pomníček v parku pod Chodským hradem je.
A bonbónek jsem si nechal napříště... Pomníky Americké armádě, osvoboditelce. Taková západočeská posedlost. Chápu ji.
A to je konec mého dnešního subjektivního popisu, jak jsem se setkal s Domažlickými pomníky.
