Yesterday, I published an article about bees in the Prague Botanical Garden. I ended the article with a question about whether I should go to the botanical garden again today. It wasn't meant to be a rhetorical question. I didn't get any response. In my country, no response means yes.
My article from yesterday received an award from #worldmappin and subsequently from many others. This, of course, makes me happy. But they say you can't step into the same river twice. When a movie is successful, its creators often try to make a sequel, a third, a fourth... The subsequent films are usually not as successful. The bar is set high. Can I follow up on yesterday's success?
I am walking through a place I know quite well. The Botanical Garden in Prague, in the Czech Republic, in the heart of Europe. Today, I've decided to ignore the plants and focus on stone, metal, and dead wood. I've set a limit to use no more than 21 photos. Here I go.
Observation Tower. The artist used some kind of old rusty tanks. It wasn't tilted when it was first created. But it looks solidly anchored in concrete. I'm going inside.
Sharp sunlight streams in through numerous cut-out holes. I feel like playing at being an art photographer. With a six-year-old cell phone.
This is the underside of a spiral staircase. Not for those who can't handle heights. Fortunately, heights don't bother me. Although, it would be good to lose a bit of weight. Probably around 30 kilograms.
The tanks that the tower is made from are ornately cut. I can look in all directions, from all possible angles.
But I also want to pay attention to the holes themselves. I'm here alone. I came right after opening on a weekday. On Saturdays and Sundays, especially in the afternoons, it tends to be quite crowded. But now I have time to enjoy it.
At the very top of the structure, round openings await me for the view. Until now, all the lines have been straight. But I've spent too much time here. I need to move on. Soon, the sweltering heat will start, and people will begin to arrive.
I showed this cheetah pack yesterday. It's a reminder of the times when dangerous wild animals roamed the European landscape. Encountering them must have been a once-in-a-lifetime experience. If it didn't end in death, that is. Yes, we do have a few bears in the border mountains and a few packs of wolves wandering inland. But encountering them is very unlikely.
This iron shark painted silver also belongs here! There was a sea here once. But I'm talking about the geological past of this place. By "once," I mean part of the Mesozoic and Cenozoic eras. Now, I'm about 450 meters above sea level.
This turtle is, of course, real, alive. I came across it by accident. I'm breaking a rule I made myself. By the way. Dogs are allowed here, but only on a leash. This is one of the reasons.
A semicircle formed by menhirs. In the Celtic language it was called a cromlech, I hope I'm not saying that wrong. I'm no expert on the Celts.
In the middle of the cromlech is this symbol. I have no idea what it means. Can you give me some advice?
I have now moved into the kingdom of sound. Another artist tuned the stones. I have no idea how he did it. When you hit them with another stone, they make tones.
These are hollowed-out logs. They function as sound canals. They're mostly for kids to play with. They're also easy to walk on. When I was lighter, I used to walk on them with my son.
This is tuned wood for a change. When you hit the pieces with a stick, they will also make notes.
Now we are a few hundred metres further away again, although thematically we are still in the kingdom of sound. The stone bell tower. It's newly built.
Bronze bell. It can also be heard from this chapel of St. Clare. It's been there since the 17th century. It still holds occasional Christian services.
When the sun isn't scorching, I often sit here. At an iron table on an iron chair. Beyond the iron fence is a vineyard. A little further on, a winery where I can buy wine in the wine room and drink it at that table. When the wine bar is open, there are cushions on the chairs.
When the sun isn't scorching, I often sit here. At an iron table on an iron chair. Beyond the iron fence is a vineyard. A little further on, a winery where I can buy wine in the wine room and drink it at that table. When the wine bar is open, there are cushions on the chairs.
I turn a little and look up from my chair at the Troy castle. The town gallery holds occasional exhibitions there. I might go there sometime.
I'm leaving. I'm getting on the bus. I'm being watched by bronze meerkats on a big boulder. It's an invitation to the Prague Zoo.
Interested in this article? I don't mean to threaten, but there's a lot to see in that botanical garden. I hardly showed you any plants, did I? And then there's the zoo and the castle. I need to get some rest. I mustn't set the pace too high, lest I end up in a mental hospital.
And I'll try to do something about the technical quality of my photos.
I used a translator to write it. This is the original text in my mother tongue, in Czech:
Procházka pražskou botanickou zahradou pokračuje
Včera jsem publikoval článek o včelách v pražské botanické zahradě. Článek jsem skončil otázkou, jestli mám dnes jít do botanické zahrady znovu. Nebylo to myšleno jako řečnická otázka. Nedostal jsem žádnou odpověď. V mé zemi platí, že žádná odpověď znamená ano.
Můj včerejší článek získal ocenění od #worldmappin a následně od mnohých dalších. To mě samozřejmě těší. Ale říká se, že člověk nevstoupí dvakrát do téže řeky. Když je nějaký film úspěšný, často se snaží jeho autoři vytvořit nějakou dvojku, trojku, čtyřku… Následné filmy zpravidla už tak úspěšné nebývají. Laťka je nastavena vysoko. Dokážu navázat na včerejší úspěch?
Procházím místem, která docela dobře znám. Botanickou zahradou v Praze, v České republice, ve středu Evropy. Dnes jsem si určil, že si nebudu všímat rostlin, ale kamene, kovu a mrtvého dřeva. Stanovil jsem si, že nepoužiju víc než 21 fotografií. Jdu na to.
Na první fotografii je téměř ikonické sousoší, které se jmenuje „Lamy“. Těla zvířat jsou zhotovena z automobilových cisteren. Lidé se u těchto soch často fotografují. Asi jako u šikmé věže v Pise. Rozhodl jsem se, že nebudu uvádět jména umělců, míry, váhy, roky vzniku. Prosím, dívejte se a obdivujte. Pokud se Vám tedy díla líbí.
Rozhledna. Umělec použil jakési staré rezavé zásobníky. Ta věc nebyla při svém vzniku nakloněná. Ale vypadá, že je solidně ukotvena v betonu. Jdu dovnitř.
Množstvím prořezaných děr vniká dovnitř ostré sluneční světlo. Mám chuť si hrát na uměleckého fotografa. S šest let starým mobilním telefonem.
Tohle je konstrukce točitého schodiště zespoda. Nic pro ty, co nesnášejí výšky. Naštěstí mně výšky nevadí. I když by bylo dobré trochu zhubnout. Odhadem o 30 kilogramů.
Nádrže, ze kterých je věž postavena, jsou ornamentálně prořezané. Můžu se dívat na všechny strany, pod všemi možnými úhly.
Chci si ale všímat i těch samotných otvorů. Jsem tu sám. Přišel jsem hned po otevření ve všední den. O sobotách a nedělích, hlavně odpoledne tu bývá dost lidí. Ale teď mám čas se kochat.
Úplně na vrcholu stavby mě čekají kulaté otvory pro výhled. Až doteď byly všechny linie rovné. Ale strávil jsem tu příliš mnoho času. Musím jít dál. Za chvíli začne úmorné vedro a začnou přicházet lidé.
Tuhle gepardí smečku jsem ukázal už včera. Taková vzpomínka na doby, kdy i evropskou krajinou putovala nebezpečná divoká zvířata. Setkání s nimi bylo jistě celoživotním zážitkem. Pokud neskončilo smrtí. No ano, máme i u nás v pohraničních horách několik medvědů a i ve vnitrozemí se potuluje pár smeček vlků. Ale setkání s nimi je velmi nepravděpodobné.
Tenhle železný žralok natřený stříbrnou barvou sem také patří! Každou chvíli tady bylo moře. To ale píšu o geologické minulosti tohohle místa. Každou chvíli, tím myslím část druhohor a třetihor. Teď jsem asi 450 metrů nad hladinou moře.
Tato želva je samozřejmě skutečná, živá. Narazil jsem na ni náhodou. Porušuju pravidlo, které jsem si sám dál.
Mimochodem. Psi sem mohou, ale jen na vodítku. Toto je jeden z důvodů.
A vzhůru do keltského světa. Šišoid tvořený z menhirů se nazývá cromlech. Uprostřed mosazná tabulka v kameni s tajemným symbolem. Netuším, co znamená. Někdo to snad víte?
Nyní jsem se přesunul do království zvuku. Další umělec ty kameny naladil. Netuším, jak to dokázal. Když do nich tlučete jiným kamenem, vydávají tóny.
Tohle jsou vydlabané kmeny. Fungují jako zvukovody. Hrají si s nimi hlavně děti. Také se po nich dá chodit. Když jsem býval lehčí, také jsem se po nich se synem prošel.
Tohle je pro změnu naladěné dřevo. Když do jednotlivých kusů budete mlátit klackem, budou také vydávat tóny.
Teď jsme zase o několik set metrů dál, i když tematicky jsme stále v království zvuku. Kamenná zvonice. Je nově postavená.
Bronzový zvon. Ten můžeme slyšet i z této kaple sv.Kláry. Ta tu ovšem stojí od 17.století. Stále se v ní občas pořádají křesťanské bohoslužby.
Když zrovna nepálí palčivé slunce, často si tu sedám. K železnému stolu na železnou židli. Za železným plotem je vinice. O kousek dál vinařství, kde si ve vinárně mohu koupit víno a u toho stolu je vypít. Když je vinárna otevřená, na židlích jsou polštářky.
Trochu se pootočím a podívám se ze své židle na Trojský zámek. Městská galerie tam pořádá příležitostné výstavy. Někdy bych mohl zajít...
Odcházím. Jdu na autobus. Dávají na mě pozor bronzové surikaty umístěné na velkém balvanu. To je pozvánka do pražské zoologické zahrady.
Zaujal Vás tento článek? Nechci vyhrožovat, ale v té botanické zahradě je toho ještě docela hodně k vidění. Prakticky jsem neukazoval žádné rostliny, že? A taky je tu zoologická zahrada a zámek. Musím si dát ale trochu odpočinku. Nesmím nasadit příliš vysoké tempo, abych se Vám neozval v neděli z blázince.
A pokusím se něco udělat s technickou kvalitou kvalitou svých fotografií.
