Milá Terezko,
dneska jsi s námi vyrazila na Convoy of Liberty. Vyvrcholení oslav osvobození Plzně Americkou armádou.
Stáli jsme na náměstí Míru. Napřed jsi byla netrpělivá a nechtělo se ti moc zůstat v kočárku. Spravil to až úplatek v podobě nakrájeného jablíčka.
Ale po chvilce ti člověk z týmu veteránů přinesl vlaječku.
To se ti líbilo. Konečně jsi mohla mávat.
A pak to začalo. Jeepy, hluk, auta i plno lidí v uniformách a s rozzářenými tvářemi.
Mávala jsi těm radostným tvářím a kdybys neměla v ruce vlaječku, jistě bys i tleskala válečným veteránům, lidem, kteří se před lety zasloužili o naši svobodu.
Díky nim se ve škole nemusíš učit němčinu a neuctíváš žádné vůdce.
Díky lidem, jako byli tito veteráni, jsme my zůstali Čechy a mohli být svobodní. Co na tom, že nám tu svobodu jiní poté ztrpčovali a chtěli celou vzít. My Plzeňané jsme vždy povstali a drželi pospolu.
Protože svoboda, láska, pravda, milá Terezko, nejsou jen prázdná slova. Je to stav tvojí duše, který si nikdy nenech vzít.
Žij svobodně a raduj se z toho tak, jako ti veteráni, kteří každý rok jezdí v Plzni po Klatovské třídě a radují se z pocitu vděčnosti, které jim lidé i po tolika letech stále projevují.
Byla jsi dnes součástí téhle radosti a bylo vidět, že ta radost nakazila i tebe.
Když veteráni odjeli, šla jsi s námi po svých drobných nožkách až do centra města na oběd.
Byla to dřina, ale měla jsi z ní radost.
A teď už doma spinkáš a já můžu dopsat těchto pár slov pro Tebe.
Vložím ti sem ještě pár fotek, aby ses mohla podívat. A když budeš chtít vidět tváře veteránů, podívej se na fotky svého táty z roku 2017. Veteránům už je dnes kolem sta let. Za pár let se s námi rozloučí i oni a nebude už nikdo, kdo by zažil druhou světovou válku.
Pevné doufám, že ty nikdy žádnou válku nezažiješ, že budeš žít v míru.
Dobrou noc, Terezko!
