Dnes jsme vstali trochu později. Po poslední krátké pracovní zastávce v trolejbusovém depu jsem se rozloučil s hotelem i s kolegy jedoucími do Plzně služebním vozem.
Do odjezdu vlaku mi zbývalo něco přes dvě hodiny.
Co s časem?
Půjdu pěšky na nádraží. A to samozřejmě nikoliv okolo nezajímavé magistrály s velkým provozem, ale zajímavějšími postranními uličkami. Třeba objevím i něco zajímavého.
A taky ano. U depa Hroboňova jsem narazil na hezký park.
Horský park. Místo uprostřed města s charakterem pralesa.
Potkávám zde velké množství běžců a prohlížím si padlé stromy obrostlé břečťanem.
Procházím po okraji tohoto zajímavého parku.
Zde máme původní lavičku z počátku dvacátého století.
A zde malou hospůdku s venkovním posezením.
Nedaleko projdu kolem kostela Panny Marie Sněžné.
Za kostelem najdeme poutní místo zvané Lurdská jeskyně, které nemohu minout.
Sejdu po schodech do tohoto malého údolíčka.
Cesta je lemovaná dlaždicemi s díky za splněné prosby poutníků k Panně Marii. Působivé místo plné pozitivní energie a naděje.
A tady je ona. P. Marie, svatá žena. Soška v symbolickém výklenku připomínajícím jeskyni.
Přijdeme blíže. S pokorou, láskou a nadějí požádám nikoliv sochu, ale tu, jež socha zpodobňuje.
Požádám s hlavou obnaženou za zdraví a štěstí i o dobrou práci pro ženušku i všechno krásné pro Terezku.
Odpovědí je mi láskyplný úsměv na její tváři. A také slova... Pro sebe nežádáš ničeho?
Ano, snad abych zůstal tak šťastný, jako se cítím se svojí rodinou.
A taky aby se mi nezhoršoval zrak. Potírám si symbolicky oční víčka kapkou místní vody a v duchu děkuji.
Voda je symbolem života, očisty, nového zrození i začátku.
Jaro je tu v plném proudu...
Naplněn duchovní posilou směřuji dále k nádraží.
V cestě mi stojí Slavín. Pahorek s památníkem a s hřbitovem padlých sovětských vojáků.
Podívám se na jeho vrchol. Poslechnu radu místního obyvatele, abych na Slavín přišel po hlavním monumentálním schodišti.
A tady ho máme. Památník osvoboditelům.
Vše je zde ve velice dobrém stavu, nikde ani sebemenší stopa vandalismu. A je to tak dobře.
Ti mrtví nemohou za současné dějiny. Byli to obyčejní lidé, kteří jistě nechtěli zemřít, ale stalo se tak. Pomník si zaslouží.
V popředí pomníku jsou jejich hroby.
Obejdu si místo kolem dokola.
Stavba je to pořádná.
Ještě si prohlédnu tabuli.
Z místa mám smíšené pocity. Jeden pocit ale převládá.
Jsem vděčný, že jsem se narodil do mírové doby. Že není válka...
Vážím si toho.
Je čas vyrazit na na nádraží a opustit Slovensko.
Po schodech sestupuji až dolů do města.
Co si dám k obědu? Langoš, to je jasné.
Jenže ouha, nikde u nádraží ho nemají. Svezu se ještě kousek autobusem do města.
Všude samý kebab nebo hamburger. Sakryš, to už je jako u nás.
Nakonec jsem natrefil na jeden stánek, kde ho měli. Byl obří. A času málo.
Byl jsem jako ten zlý pes v pohádce Jak pejsek s kočičkou pekli dort.
Tak jsem ten langoš hltal a hltal, až jsem se z něho zakuckal, jak byl uvnitř ještě horký.
Bylo mi z něho všelijak, jak byl mastný.
Ale dobrý byl, to ano.
A pak už mi jela tramvaj číslo 1.
Nastupuji do vlaku.
Poveze mě plzeňský Emil Zátopek. Poveze mě domů.
Jak řekl kdysi jeden kolega, doma je tam, kde mě mají rádi.
A to ženuška i Terezka mají.
Těším se na ně.
Poznal jsem tu pár přátelských lidí, město i pobyt v něm se mi líbily.
Všude dobře, doma nejlépe. Za chvíli už přestupuji v Praze, tak se mějte.